V klidu balíme a opouštíme ARMED. Jedeme zpátky do IMLILU a ASNI, nějak nechápem, jak jsme se sem dostali v noci. Projíždíme strmé serpentýny, silnice namají pevnou krajnici a o svodidlu se nám může zdát. Kašlu na předpisy o směru jízdy a tvrdošijně jedu po vnitřní straně silnice. Na tomto úseku naštěstí moc aut nejezdí, mezi IMLILEM a ASNI je už provoz živější. Z malého pramínku dobíráme vodu, chutná výborně - zvlášť ve srovnání s vodou zteplalou a vydezinfikovanou, na jakou jsme byli zvyklí minulé dny. Mále horské silničky se mění v široké výpadovky, kolem Marrakeche jsou silnice vysloveně evropsky široké. V Marrakechi bloudíme, nemáme čas se zdržet a tak jedeme dále rovinatou krajinou ke známým vodopádům Cascades de Ouzoud. Kolem vodopádůje už krajina zajímavá, kopcovitá a dokonce lesnatá. Po příjezdu k vodopádům jsme okamžitě obklopeni ojebávači, svádíme s nimi marný boj, jsou otravný a nenáme na ně náladu. Zbavujem se jich a obdivujem překrásné vodopády. Noc trávíme nedaleko na staré zarostlé cestě.

Jedeme směrem na AZILAL, za kterým stoupáme do malého průsmyku. Potom sjíždíme serpentýnami k přehradě Chénes-Verts, která je obklopena vojáky se samopaly a nesmí se fotit. Máme super výhled, nalevo přes AFORER je rovina, před námi vrcholky Středního Atlasu se sněhem. V pěkném rušném městečku BENI MELAL bereme benzín, vyřizujeme i-net a měníme peníze. Potom začíná dost vyprahlá krajina, nebaví nás to. Marně hledáme místo k odpočinku, nikde není stín. Nacházíme osamocený strom, vybaluji rybičky. Z protějšího kopce se na nás ženou asi tři psi, připravujeme kamení. Psi jsme odehnali, na klidný odpočinek to nevypadá a tak balíme jedem dál. Není kde zastavit a tak jedeme až do AZROU, to už je lepší. Nacházíme cestu do cedrových lesů, pomalu jimi projíždíme a zajednou zatáčkou vidím na silnici opice. Najednou Ivoš troubí, myslím si, že jedu blbě. Nebylo by to poprvé. Otáčím se a najednou si uvědomuji, že nevidím kufr. Můj Top case visí za motorkou, trubky vevydrželi. Bastlíme to drátam a jako výstuhy používáme cedrové dřevo - podle pověsti by mělo držet. Noc trávíme na kraji lesa, není mi dobře a doufám, že to do zítra přejde.

Je mi dost zle, během noci se to bohužel nezlepšilo. Naposledy jsem včera snídal, pak nic. Ivoš si píše deník a já v duchu kombinuju, kdy se dostanem domu. Nakonec se přece zvedám, pomalu balíme a vyjíždíme. Mám asi teplotu, venku poctivě 40 °C. Prostě jízda snů. Jedeme směrem na MEKNES, moc mi to nejde. Často stavíme, postupně je mi lépe. Cpu do sebe starou placku a sušenky. Krajinu moc nevnímám, těčím se až to bude za mnou. V zamyšlení vybírám jednu zatáčku jentaktak, kouknu do zrcátka a Ivoš mizí v křoví. "To je v hajzlu!", říkám si. Běžím k Ivošovi, nic vážného se nestalo. Jenom to něžně položil. Zvedáme motorku a jedeme dále, oba šťastný, jak to dopadlo. Mě už je také lépe a nálada se zlepšuje. Do cíle dnešní etapy MARTILU přijíždíme vpodvečer. Já se prvně po dvou dnech najím a vyrážíme do města na čaj. Tak nějak nám připadá, že jsme si to tady ani pořádně neužili. Jako tradičně nadáváme na délku dovolených a končíme u toho, že GS je nejlepší motorka.

Oba jsem chtěli být doma v sobotu večer, aby neděle byla odpočinková. To že mi bylo blbě v cedrových lesech naše plány málem zhatilo. Nicméně naděje pořád byla. Afriku jsme opustili kolem poledne, jeli jsme stejným trajektem. Ve Španělsku jsme za to trochu vzali, provoz byl přijatelný, takže jsme nocovali nedaleko MADRIDU. Další den jsme zabojovali a projeli zbytek Španělska, hranice do Francie jsme překročili kolem deváté. Chtěli jsme jet ještě kus, když mi prasknul ten zpropadený řetěz. Celý další den jsme ztratili jeho opravou a posléze kupováním nového. Na další cestu jsme se vydali kolem osmý večer a jeli jsme do dvou do rána. Krátce jsme si zdřímli a v sedm pokračovali dále. Projeli jsme Francii, naše nenávist ke kruhovým objezdům hraničila s nepříčetností. Švýcarsko nělo být v pohodě už jenom po dálnících, jenže právě zde se dostavila krize v podobě zavírajících se očí, a to jsem zpíval - spíše řval. Museli jsme si na hodinku zdřímnout, a pak už to zase šlo. Do Německa jsme dorazili za tmy, zdálo se nám nějak chladno. Říkali jsme si, že jsme zvyklý na jiný teploty. No, tepláky šli pod kalhoty a mikina pod bundu. Zima se ale nevzdala, tak jsem vytáh ještě šusťáky, kuklu a pod bundu větrovku. Situace opravdu paradoxní - nedávno jsem se potil v Africe a snil o zimě, a teď se mi to nelíbilo. Každou chvíli jsme museli stavět a cvičit, pořád jsme tu zimu nemohli nějak pochopit. Na hranicích jsme pochopili, auta měla zamrzlý skla. V červnu. U pumpy jsme se zahřáli čajem (proti marockýmu teda pěknej fujtajbl) a těch posledních pár kilometrů už byla pohoda. Domů jsem dorazil v 7.30, zmrzlej jak rampouch, nabalenej jak pumpa, ale spokojenej. Za poslední den jsme ujeli 1300 km, pěkná projíždka.

PS:  Odpoledne jsem jel na motorce nakoupit, přibylo dalších pár km.
PS 2:  Ivoší, dík. Bylo to super.
PS 3:  Hele, co ta Lybie ???