|
Den 8: Začíná se mi to líbit
Našeho včerejšího průvodce jsme se nedočkali, tak jsme vyrazili do centra sami.
Pravděpodobně jsme si neuvědomili časový rozdíl. Motorky jsme nechali v podzemní
garáži, byli jsme celkem klidní. Prohlídli jsme si královský palác (pochopitelně
zvenku), několik starých uliček v Medině a trh. Na trhu se prodává úplně všechno,
od slepic přes boty a kovářské výrobky, až po kazety.
Od jednoho stárého pouličního prodavače jsem si koupil kilo výborných pomerančů, v přepočtu asi za
9 korun. Ochota, slušnost a poctivost (peníze na vrácení si půjčil od souseda
- já přitom vůbec nevěděl, kolik to stálo), to byla první z ukázek arabského
nahlížení na obchod.
|
Všude byly spousty lidí. Když už nás vedro zmohlo, sedli jsme do kavárny a dali
si náš první marocký čaj. Konečně jsem se začal pomalu zbavovat nervozity a
začal si užívat cestu.
Marocký čaj je totiž místní specialita a Maročani jsou na něj náležitě
hrdí. Připravují ho dost složitě, správně by to mělo trvat kolem deset
minut. Rozhodně ne jako tříminutové Pigi. Nakonec čaj nalejou
do skleničky, kde jsou listy máty. Chutná výborně a osvěžuje (alespoň
mně) perfektně. Ale je asi návykový :-)
|
Z FESu jsme jeli jižně na SEVROU, kde se nám podařilo nabrat z pramínku vodu. V SEVROU jsme se setkali opět s roztomilýma
dětičkama - tu flašku po nás hodili určitě z obdivu k našim strojům.
Před Midelmem, cílem dnešní etapy měla být podle mapy delší rovinka. A taky byla, na 60 kilometrech jsme dvakrát mírně zahli
a potkali asi čtyři auta. Všude byla jenom kamenitá poušť a vyjímečně žádný lidi.
V Midelmu jsme po odražení všech bonžůrů (já ten koberec fakt chci, ale koupím si ho, až JÁ budu chtít) našli kemp a udělali
si volný podvečer, to jest karimatky před stan, kafe, sušenky, Cimrman, zkrátka pohoda :-)
Den 9: Je to paráda
Výborně jsme se vyspali, žádný lehký ostražitý spaní. Naše cesta vedla směrem na
ER-RACHIDIU, zpočátku byla krajina pustá jako včera. Po chvíli jsme se ale dostali
do hor a užili si serpentýn. U známého Tunelu legionářů, který jsme málem přejeli
(na to, jak je známý, by měl být delší) jsme na chvíli zastavili a zkoušeli
konverzovat s vojáky, seč naše Francouština stačila. Konverzace se nedařila (francouzky
umím jenom: chci vodu, sýr, dobrý den, díky, prosím, směry, kruhový objezd a počítat
do deseti) zato jsme dostali čaj - první ukázka arabské pohostinosti.
Snad všichni marokánci mluví mimo arabsky ještě francouzky. Málokdo
naopak anglicky.
|
Hned za tunelem silnice vede podél řeky Zíz a je to moc pěkné (viz foto).
ER RACHIDIA nás překvapila, protože nevypadá typycky marocky. Žádný ruch na ulicích, vše čisté a velkoryse projektované. Je
tam spousta velkých paláců a kasáren. Zastavili jsme v jedné kavárně, dali si čaj
a vodu, psali deník a snažili se pozorovat dění v ulicích, bohužel nebylo co.
Další zastávkou byl ERFOUD, pro všechny cestovatele brána do pouště. Hned jak jsme u
pumpy zastavili, byla hned kolem spousta bonžůrů, kteří nám nabízeli cestu do pouště v
Land Roverech nebo na velbloudech (motorkárům !!!), jenže to nevystihli. Potom
nabízeli alespoň průvodce, a když jsme odmítli i to, tak hned, že se už nikdy nevrátíme, rozbijem
motorky, ztratíme se a tak. Po chvíli pátrání jsme našli cestu do pouště (směrem na
MERZOUGU) a hned vyrazili. Po 15 km skončil asfalt a začla pista.
Pistou jsme nazývali rovnou kamenitou poušť, kde byl pevný podklad a
nebyly duny. Jestli je to správně česky nevím.
|
Jízda po pistě byl pro mne největší motorkářky zážitek z celé cesty. Rychlost kolem
60 kmh, samozřejmě ve stoje, zadní kolo lítalo do stran, občas menší či větší skok.
Všude jenom kamenitá poušť, v dálce se pomalu vynořovali první písečné duny. Paráda.
Původně jsme chtěli spát na divoko u prvních dun, jenže nás dohnala bouře, které
jsme statečně unikali celý den. Takže jsme byli rádi, že jsme se mohli schovat za
zeď nějakého hotýlku (místní tomu říkají AUBERGE). Přijatelnou cenu jsme ještě
cvičně srazili na polovinu, postavili stan a večer strávili v místním Café v
přatelském hovoru s dvěma motorkáři z Belgie.
Den 10: Poušť
Východ slunce jsem vzdal. Přesto jsem ráno jen tak nalehko vyrazil mezi první duny a bylo to krásné. Na písku bylo
vidět stopy nočního života, písek ještě nebyl rozpálený a poušť byla taková
uklidňující. Těžko se to popisuje, tak toho raději nechám. Nicméně jsem se těšil,
až tam vlítnem na motorkách. Vyjeli jsme nalehko a s upuštěnýma pneumatikama a s našima belgickýma kamarádama a
okamžitě jsme se zahrabali. Pomohli nám s vyhrabáním a za chvíli jsme uvízli znova.
A tak pořád dokola. Nebýt jejich pomoci, tak jsme tam zahrabaný ještě dneska.
Nejhorší, co se dá v dunách udělat, je ubrat plyn. Nejlepší naopak je hned po rozjezdu řadit za
dvě a držet motor pořád v otáčkách. A nebát se. Pro mě byl největší problém
udržet zvolený směr, měl jsem pocit, že si motorka sama vybírala, kam jet.
|
Kolem poledne jsme vyrazili dál. Pokračovali jsme směrem na MERZOUGU, cestou se mi
udělalo z vedra opět dost zle, a tak jsme to na chvíli zapíchli v jedné Auberge a
dali si čaj - nejlepší, jaký jsme měli. Potom jsme jeli k jezeru Dayet Sri (skutečně
je na poušti jezero!!!), odkud jsme podle sloupů jeli do RISSANI. Museli jsme to ale
vzdát, protože tam bylo moc ostrých kamenů, vrátili se zpět k jezeru, našli nějakou
cestu a znovu si užívali pisty. Dojeli jsme do RISSANI a začlo pršet. Bylo to bezva
osvěžení. Ivoš sice remcal, že nepřijel do pouště moknout, já byl ale rád a lapal po
vodě jak kapr. Pokračovali jsme do ERFOUDU, kde jsme při mytí motorek opět potkali
Gerda. Zůstali jsme tedy v kempu a večer šli společně na čaj.
|
|
